Ukrajinské děti v českém zdravotnictví? Komplikace i příležitost

Vždycky říkám, že každý problém je zároveň příležitost. Vlivem ruské invaze přišlo do České republiky skoro 400 tisíc ukrajinských uprchlíků. Na rovinu je třeba si přiznat, u nich zdravotní péče není stejně dostupná jako u nás. Takže i když to jsou většinou mladí lidé, často vidíme dost zanedbané diagnózy. My jsme jim teď dali statut státních pojištěnců a jejich léčba tedy bude stát mnohem víc.

Týká se to mimo jiné velkého přílivu dětí, které sem spolu s rodiči utekly před válkou. Sami jsme to s manželem poznali, když jsme do ordinace ve Žďáru nad Sázavou přijali 30 pacientů z řad dětí ukrajinských uprchlíků.

Jejich přítomnost v České republice nám pomohla odhalit problém, který už tu byl, ale nebyl až tak vidět, a tudíž se mu nevěnovala patřičná pozornost.

S nárůstem o zhruba 150 tisíc dětí, což je skutečně velmi mnoho, se o to víc ukázal nedostatek pediatrů. A to je pro mě důvod, aby ministerstvo zdravotnictví zareagovalo.

Nabízí se samozřejmě celá řada řešení, jak čelit této skutečnosti.

Za sebe vidím mimo jiné příležitost pro zkrácení povinného výcviku v rámci postgraduálního vzdělávání a tedy lepší zpřístupnění atestace mladým doktorům. Například mladé kolegyně přerušily přípravu kvůli mateřské a podle mě je smysluplné, aby se ženě uznala mateřská jako část praxe, když z ní jednou má být dětská doktorka.

Radost z Vánoc nevzal ani Alzheimer

Každé Vánoce vzpomínám na tetu Květu.

Byla to moje nejmilejší teta – naše teta Květa. Zůstala sama, nikdy se nevdala a neměla svoji vlastní rodinu. Její rodinou jsme byli my všichni, nás pět synovců a neteří. Později se naše děti staly jejími vnoučaty.

Teta moc ráda cestovala, milovala moře a slunce – a odevšad nám všem vozila dárky. Osm triček se stejným obrázkem z Turecka pro ni nebyl žádný problém. Na nikoho nikdy nezapomněla. Její přání k našim narozeninám a svátkům vždy chodila na den přesně.

A potom přišla nemoc, zlá nemoc jménem Alzheimerova choroba. Teta začala zapomínat, postupně nás přestala poznávat a nakonec se ponořila do svého světa, kam jsme za ní nemohli.

Dodnes obdivuji její tři sestry, které ji dlouhých pět let jejího pobytu v domově navštěvovaly. Rozdělily si dny v týdnu a každá měla dva dny službu. A tak naše nebohá tetinka téměř každý den měla návštěvu.

A byly Vánoce. Bylo to v době, kdy už byla teta nenávratně ztracená ve svém světě a celý den ležela na lůžku. Přišly jsme s dcerou na návštěvu a donesly dárky, ale tetu to vůbec nezajímalo. A tak jsme začaly zpívat koledy. A tehdy se to stalo.

Tetiny oči se rozzářily světlem poznání a ústa se roztáhla do širokého úsměvu, jaký jsme u ní za poslední roky neviděly. Otočila se na moji dceru a s obavou v hlase řekla: „Ale Anežko, jak já se k Vám letos dostanu?“ Dcera to zvládla na jedničku a nezaváhala ani na chvíli: „Neboj teto, přijedeš vlakem a mamka tě vyzvedne na nádraží jako každý rok.“ Teta se spokojeně a šťastně usmála. „Tak to jsem moc ráda!“

Úsměv se začal vytrácet a třpyt poznání z očí odešel neznámo kam. Teta se zase ponořila do světa mimo nás. Nebudu lhát, obrečely jsme to, ale byl to takový smutně šťastný pláč. S jistotou jsem v tu chvíli věděla, že teta k nám na Vánoce jezdila opravdu moc ráda.

Poté, co umřela babička, její maminka, tak u nás byla o Vánocích každý rok. 15 let za sebou. A také jsem si uvědomila, že poselství Vánoc je opravdu jedinečné. Vždyť slova koledy „Narodil se Kristus Pán“ dokázala na chvíli přemoci i zákeřnou Alzheimerovu nemoc.

Mojí milé tetě Květě letos už třetím rokem posílám vánoční pozdravení na věčnost. A Vám všem přeji krásné a požehnané Vánoce! A hlavně hodně vzájemné lásky a blízkosti i mnohá milá setkání s těmi, které máte rádi!