Rubrika: Zdravotnictví

Nedokážu říct, že bych měla vybraný stát, o kterém bych řekla, že je pro mě vzorem, jak ideálně financovat zdravotnictví. Náš systém zdravotní péče je velmi solidární. A největším plátcem zdravotního pojištění je v něm stále stát, který zdravotním pojišťovnám odvádí platby na takzvané státní pojištěnce (děti, seniory, maminky na rodičovské dovolené). Ale je pravda, že u nás pořád nacházíme stopy socialismu. Lidé často mají pocit, že oni na tu nejvyšší zdravotní péči mají nárok, a že je povinnost státu jim ji zajistit.

Jenže jsou v tom velké peníze. Žádné zdravotnictví světa není schopné dát všem svým občanům nejvyšší současnou moderní léčbu. Vidím to na svých dětských pacientech, kteří pobývají například ve Velké Británii. Pozoruji, jak si jejich rodiče najednou váží toho, co je u nás dostupné. Péče, kterou tady považujeme často za automatickou a samozřejmou, tam funguje jinak. A týká se to třeba i pouhé možnosti dostat na vyšetření k lékaři.

Rodiče občas raději přiletí zpátky do České republiky, aby mohli druhý den přijít do ordinace, přestože jim to vymlouvám. Oni mi však odpovídají, že je to vyjde finančně úplně stejně, pouze u nás mají to ošetření druhý den a ve Velké Británii by čekali třeba týden nebo 14 dní.

Věřím, že naše zdravotnictví je na tom velmi dobře, a to i v porovnání se Západem. Obecně si však myslím, že by bylo žádoucí, aby se zvýšila spoluúčast pacientů už jen kvůli jejich motivaci. Tím, že je péče téměř zadarmo, si jí lidé neváží a někdy k ní přistupují velmi nezodpovědně. Bylo by to výchovné a ve svém důsledku prospěšné pro všechny.

27. 8. 2022 v brzkých ranních hodinách Poslanecká sněmovna přehlasovala veto prezidenta Miloše Zemana a přijala novelu zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Zraky novinářů i veřejnosti se upínaly především k letošnímu snížení výše plateb za státní pojištěnce. Na pokrytí 14 miliard výpadku mají zdravotní pojišťovny na rezervních účtech 60 miliard korun. Důležitá je však zákonem stanovená valorizace těchto plateb. Vstupuje v platnost 1. 1. 2023 a je to něco, po čem zdravotníci volali již více než 20 let. Mechanismus je shodný jako u valorizace důchodů.

V souvislosti se zdravotnictvím se často řeší, zda by se mělo přejít na dvojí standard, popřípadě vícestupňový. Myslím si, že ano. Rozhodně bych se tomu nebránila. Pokud jsou lidé ochotní a schopní si zaplatit nadstandard, tak proč jim ho neumožnit?

Kritici s oblibou říkají, že chudí lidé v tu chvíli nedosáhnou na standard, ale to si nemyslím. Samozřejmě by záleželo na nastavení a jednoznačném uchopení i po legislativní stránce, aby si to každá nemocnice nemohla dělat podle sebe.

Za sebe bych viděla řešení, aby všichni bez rozdílu měli nárok na průměr. Speciálně u nás v České republice je průměr pořád hodně dobrá péče.

A k tomu by každý měl mít možnost si připlatit například kvalitnější endoprotézy. U nás je typ endoprotézy momentálně daný podle věku, ale proč by si třeba starší bohatý člověk nemohl zaplatit endoprotézu, která se dává lidem o 20 let mladším?

Myslím, že by to do zdravotnictví mohlo přinést zajímavé částky. Dnes se tyto kroky stejně různě obchází, například se nemocnicím dávají „sponzorské dary“. Také proto by bylo lepší, kdyby se systém připlácení za lepší služby zlegalizoval a přešel tak na transparentní režim. A aby tuto možnost dostal každý, kdo o ni bude mít zájem.

Možná vůbec nejakutnějším problémem českého zdravotnictví je nedostatek praktických lékařů pro děti a dorost a také nedostatek stomatologů. V případě pediatrů je bohužel hrubě narušena věková struktura. Jejich absolutní počet sice nevypadá katastrofálně, ale když se podíváte, kolik z nich je ve věku 65+, pak je zřejmé, že v horizontu 5-10 let skončí řádově stovky lékařů a nemá kdo je nahradit.

Mezi pediatry totiž vypadla střední generace, která pracuje spíš jinde. Zavedlo se, že se obor rozdělil na nemocniční a terénní pediatrii. Terénní pediatr se jako samostatná odbornost zrušil a tím, že tam byla nejistota ohledně specializačního vzdělávání, tak mladí absolventi se do této odbornosti nehlásili. A dnes tím trpí kraje jako například Karlovarský a teď i Vysočina. Třeba v Jihlavě skončily v letošním roce dvě paní doktorky a po nich zůstalo asi 2000 dětí bez pediatra. Jejich karty odvezli na krajský úřad a rodiče teď hledají náhradu.

Následkem ruské invaze navíc přišly děti z Ukrajiny a tím se tento problém ještě obnažil. Najednou se zjistilo, že jsou opravdu oblasti, kde je potíž najít pediatra pro české dítě, natož pro ukrajinské. Takže těžko můžeme chtít po kolegyních, které neregistrují ani české děti, aby přijímaly děti z Ukrajiny.

Navíc někdy už jsou to doktorky v důchodovém věku. Teď začaly eRecepty, ony jsou nuceny pracovat v online prostoru, který pro ně není úplně přívětivý, když do něj pronikly v pozdějším věku. A předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost MUDr. Ilona Hülleová uvedla, že tohle už je pro ně poslední kapka. Prý říkají, že jestli musejí registrovat další děti cizinců, tak raději skončí.

Přestože se tak jedná o problém, který možná většina spoluobčanů aktuálně nepociťuje, výhledově může být velkou komplikací i v jejich životě. Proto je potřeba řešit nastalou situaci už nyní.

Zastávám názor, že problém českého zdravotnictví není o nejmodernějších přístrojích a superspecializovaném vybavení, ale o dostatku personálu, který je kvalifikovaný, dělá svou práci rád a je v práci spokojený. Proto je třeba upravit vzdělávací systém ať už lékařských, nebo nelékařských povolání.

Zejména postgraduální vzdělávací systém lékařů je u nás hodně složitý, velmi často se mění a ve srovnání s ostatními evropskými státy je i příliš dlouhý. Je to něco, co v poslední době čím dál více mladých lékařů uvádí jako jeden z důvodů, proč odcházejí na Západ. Dříve tím důvodem byly primárně platy, které jsou na Západě pořád vyšší než u nás, ale poslední dobou zmiňují nepřehledný a měnící se systém postgraduálního vzdělávání.

Jsem názoru, že naše zdravotnictví se primárně potřebuje zaměřit na personální stránku, systém vzdělávání a dostupnost následných zkoušek. Důležité je samozřejmě dobré ocenění práce.

Je velice zavádějící, že zejména v médiích se často mluví o výši platů lékařů, ale nebere se v potaz, že jejich výše je často uváděna včetně služeb, tedy nočních služeb, bez nichž by výplatní páska obsahující pouze základní plat vypadala zcela odlišně.

Jeden kolega, přednosta v nefakultní nemocnici, má 15. platovou třídu, tedy vrcholný plat, a jeho základní hrubá mzda činí 69 tisíc korun. Když se podíváte na nástupní hrubou mzdu absolventů lékařské fakulty, tak se pohybuje někde kolem 28 tisíc hrubého. Mladí lékaři nemohou jít hned do služeb, protože nemají zkušenosti, takže nastupují pouze s tímto platem. Až začnou sloužit, tak se jim plat o něco zvýší, ale je to zvýšení v rámci toho, že pracují v sobotu, neděli, v noci…

Toto není moc veselý pohled, ani lákavý výhled pro mladou generaci. Zřejmě i proto přibývá absolventů lékařských fakult, kteří nechtějí zůstat v medicíně a odcházejí například do farmaceutických firem, nebo blízkých oborů. V nemocnici pracovat nechtějí, protože je to neláká.

Dnešní mladí lidé chtějí cestovat, bavit se a žít. Mají možnosti, které jejich rodičům v dobách komunismu byly odepřeny. Jejich pohled na život i na svět je mi sympatický a fandím mu!

Vždycky říkám, že každý problém je zároveň příležitost. Vlivem ruské invaze přišlo do České republiky skoro 400 tisíc ukrajinských uprchlíků. Na rovinu je třeba si přiznat, u nich zdravotní péče není stejně dostupná jako u nás. Takže i když to jsou většinou mladí lidé, často vidíme dost zanedbané diagnózy. My jsme jim teď dali statut státních pojištěnců a jejich léčba tedy bude stát mnohem víc.

Týká se to mimo jiné velkého přílivu dětí, které sem spolu s rodiči utekly před válkou. Sami jsme to s manželem poznali, když jsme do ordinace ve Žďáru nad Sázavou přijali 30 pacientů z řad dětí ukrajinských uprchlíků.

Jejich přítomnost v České republice nám pomohla odhalit problém, který už tu byl, ale nebyl až tak vidět, a tudíž se mu nevěnovala patřičná pozornost.

S nárůstem o zhruba 150 tisíc dětí, což je skutečně velmi mnoho, se o to víc ukázal nedostatek pediatrů. A to je pro mě důvod, aby ministerstvo zdravotnictví zareagovalo.

Nabízí se samozřejmě celá řada řešení, jak čelit této skutečnosti.

Za sebe vidím mimo jiné příležitost pro zkrácení povinného výcviku v rámci postgraduálního vzdělávání a tedy lepší zpřístupnění atestace mladým doktorům. Například mladé kolegyně přerušily přípravu kvůli mateřské a podle mě je smysluplné, aby se ženě uznala mateřská jako část praxe, když z ní jednou má být dětská doktorka.